Robert Higgs: Politická ekonomie strachu, 2006

PRAHA – Profesor Higgs patří k předním expertům na růst státní moci, mistrně propojujícím ekonomii a historii. Ve své knize vysvětluje, proč státní moc neustále narůstá a jak války a krize otevírají cestu k jejímu upevňování i v dobách míru.

Při pohledu do našich stále ještě nedávných dějin může člověk lehce nabýt dojmu, je historickým trendem ve společnosti je ústup politiků a úředníků z našich životů.

Srovnáme-li totiž jejich roli v našich životech dnes s 80. léty minulého století, je bezpochyby pravdou (a jsme tomu rádi), že je dnes mnohem omezenější než tehdy.
A přesto by bylo chybné z této naší zkušenosti vyvozovat něco o dlouhodobém trendu vývoje velikosti státu. Člověk nemusí být zrovna fandou přes dějepis, aby si povšiml, že z dlouhodobého hlediska je tomu přesně naopak: stále větší rozsah našich aktivit se stává předmětem zájmu veřejných činitelů, aniž bychom o tento zájem jako jednotlivci nutně stáli.

Úředníci, vybaveni zákonnými pravomocemi, se stávají pomalu ale jistě běžnou součástí našich životů: zkuste si vzpomenout, co všechno nelze bez jejich svolení či dohledu dělat. Úřednické akty se stávají i součástí našich slovníků: slova jako povolení, licence, schválení, oznámení, potvrzení, výkaz, zákaz, průkaz používáme čím dál častěji, a to ve stále větším množství oblastí a kontextů.

Obecný proces rozšiřování státní moci – ať už ve smyslu nárůstu počtu úředníků, zvyšování jejich rozpočtu nebo rozšiřování jejich působnosti – je z ekonomického hlediska navýsost problematický, nicméně však vysvětlitelný a byl již také mnohokrát popsán. V rozšiřování veřejné byrokracie a byrokracie v soukromém sektoru však existují důležité odlišnosti.

Strach – základ moci každé vlády

 

Všechna zvířata jsou schopna pocítit strach – lidské bytosti snad nejvíce ze všech tvorů. Pokud by kterékoliv zvíře tuto schopnost nemělo, bylo by ohroženo na životě, a vůbec nezáleží na tom, jak by snad bylo veliké, rychlé, či jakou jinou skvělou vlastností by disponovalo. Pocit strachu nás upozorní na nebezpečí ohrožení zdraví a případně i života. Když se bojíme, utečeme, schováme se anebo se
připravíme na to, abychom aktivně odvrátili hrozbu. Neuposlechnout pocitu strachu znamená vystavit sám sebe smrtelnému nebezpečí.

Když říkáte lidem, aby se nebáli, dáváte jim radu, kterou nemohou uposlechnout. Dokonce i hrdina v bitevní vřavě, pokud je upřímný, přizná, že se bojí. „Byl by bláznem, či osobou zbavenou smyslů,“ píše Aristoteles, „pokud by nebyl schopen pocítit nic, ani zemětřesení, ani sílu příboje“ (1939, str. 249). Náš přirozený charakter nás předurčuje k tomu, abychom vnímali široké spektrum hrozeb od těch skutečných a akutních, přes pouze potencionální, až po ty, které existují jen v naší fantazii.

…..

Murray Rothbard se krátce dotýká problematiky ve své Anatomii státu, kdy řadí šíření atmosféry strachu mezi „další úspěšné nástroje“, pomocí nichž si vládci zabezpečují přijetí, či alespoň tolerování své nadvlády – „současní vládci, jak tvrdím, poskytují občanům nevyhnutelně nutnou službu, za níž by jim měli být vděčni: a sice ochranu proti sporadickým zločincům a otrapům“ ([1965] 2000, str. 65) –, ale

Rothbard nenahlíží na strach jako na něco, co by vládcům poskytovalo pevnou oporu jejich moci, tak, jak to zde činím já. Samozřejmě mnoho intelektuálů odhalilo nezbytnost ideologického působení pro zachování vládní moci, ale jakákoli propaganda mající za cíl obdařit vládu legitimitou musí být vzájemně podmíněna výskytem nějakého druhu strachu ve společnosti. Na rozdíl od Rothbarda, nahlížejícího na strach obyvatelstva jako na jednu z „pák“, jimiž si vláda zabezpečuje své setrvání u moci, já trvám na tom, že všeobecně rozšířený strach je nutnou (i když asi ne jedinou) podmínkou životaschopnosti vlády, jak ji známe.

Vzbuzovaní strachu

Strach nesmí vzbuzovat vláda sama o sobě, ale jistě mohou strach vzbuzovat ta nebezpečí, o kterých vláda tvrdí, že před nimi lid brání. Samozřejmě některé z těch hrozeb, které vyvolávají v lidech poslušnost vůči vládě v naději, že získají její ochranu, a tak uklidní své obavy, mohou být i skutečné. Já nehájím to, že lidé, kteří vzhlížejí ke své vládě v naději na svou záchranu, jednají čistě pod vlivem iluzorních hrozeb, ale trvám na tom, že dnes většinou, pokud ne vždy, je mnoho obav veřejnosti vyvoláno z velké části, pokud ne zcela, vládou samotnou.

Ať už jsou obavy lidí 1. z vlády samotné, 2. z opravdových hrozeb, před kterými lidé hledají vládní ochranu, anebo 3. z jen předstíraných hrozeb, před kterými lidé také hledají vládní ochranu, musíme připustit, že relativní důležitost každého z těchto typů strachů se mění s místem a časem. V každém případě se vláda snaží využít strachu veřejnosti ve svůj vlastní prospěch.9) „Řízení strachu ve společnosti dosáhne stejných výsledků jako ovládání společnosti samotné. Každá doba má své hrozby, každý vládce svého nepřítele, jež je odpovědný za problémy, a každý občan je vystaven této propagandě.“ (Altheide 2002, str. 17; viz také str. 56, 91, 126–133, 196 a jinde).

…..

Ti, kteří nebyli dobyvateli ihned zabiti, museli vydržet znásilnění, oloupení, a poté museli být trvale svolní platit výpalné neustále se domáhajícím novým pánům – těmto nyní již trvale usídleným loupežníkům, jak je Mancur Olson (2000, str. 6–9) trefně nazývá. Podmanění lidé měli dobrý důvod bát se o holý život. Byloli jim dáno na výběr, buď ztratíš život, anebo svůj majetek, přiklonili se k obětování majetku. Tak vzniklo placení daní, ať to bylo ve formě zboží, služeb či peněz (Nock [1935] 1973, str. 19–22).13) Tak například v Bavorsku, snad nejvíce rozvinutém knížectví tehdejší Svaté
říše, „veškeré obyvatelstvo podléhalo daňové povinnosti, svobodní páni i nevolníci, laikové i duchovenstvo; daně vybírali knížecí úředníci“ (Berman 1983, str. 510). Max Spinder poznamenává, že tato „daňová povinnost… způsobila, že každá jednotlivá osoba pociťovala existenci a svrchovanost státu“ (Spinder v 1937 práce v německém jazyce] podle Berman 1983, str. 510).

…..

V průběhu staletí se vlády v tom, jak poukazují na veřejné hrozby, vylepšily, a vypěstovaly si tak ideologii, která přehání zranitelnost lidí vůči množství vnitřních i vnějších nebezpečí a představuje vládce – všeho lidu! – jako jejich ochránce (Higgs 2002). Je prohlašováno, že vláda chrání obyvatelstvo před vnějšími útočníky i před vnitřními problémy, a obé je prezentováno jako vždypřítomné (Rothbard [1965] 2000, str. 65). Někdy vláda, jako kdyby chtěla nakrmit mýtus zrnkem pravdy, lid tímto způsobem i chrání – dokonce i pastýř chrání svá stáda, ale tím slouží svým vlastním zájmům, ne jejich, a až přijde čas, tak je ostříhá nebo porazí, dle potřeby.

Olson (2000, str. 9–10) popisuje prostými slovy, proč trvale usazení loupežníci mohou spatřovat svůj vlastní zájem v investování do veřejných potřeb (nejlepším příkladem toho jsou vnitřní „právo a řád“ a obrana říše), které pak zvýší produktivitu poddaných. V krátkosti řečeno, vládce tak činí tehdy, pokud současná hodnota očekávaných zvýšení daňových příjmů, které bude schopen vybrat z této více produktivní populace, bude přesahovat náklady investic, umožňujících toto zvýšení efektivity.

….

Někdy navíc vládce zpoplatňuje obyvatelstvo přímo, za využívání jeho „veřejných statků“. Například, „jedním z důvodů pro zavedení královského práva [anglicko-normanským panovníkem Henrym II.] bylo jak obohacení královské pokladny, tak rozšíření královské moci, a to nejen na náklady místní šlechty a duchovenstva, ale také veškerého obyvatelstva“ (Berman 1983, str. 439).16) Robert Bates (2001, str. 56–69, 102) tvrdí, že v západní Evropě královské duchovenstvo obchodovRobert Bates (2001, str. 56–69, 102) tvrdí, že v západní Evropě královské duchovenstvo obchodovalo s kupci a měšťany, udělovalo jim obchodní privilegia a „svobody“, aby získalo trvalý tok daňových příjmů k ovládnutí chronicky rozhádané a vzájemně válčící místní šlechty, a tak mohlo zpacifikovat venkov.)