Hospodářské noviny: Václav Klaus k obsahu i strategii přestavy hospodářskeho mechanismu

PRAHA – Hospodářské noviny v 2. čísle v roku 1990 zverejnili článok Václava Klausa “K obsahu i strategii přestavy hospodářskeho mechanismu”.

Článok sa autor posielal do redakcie začiatkom roku 1989.  Rok na zverejnenie Válcav Klaus čakal. Autor v tom čase pracoval v Prognostickom ústave Československej akadémie vied. Finančné noviny zverejňujú úryvok článku z prílohy Ekonomové o přestavbě. (strany prílohy 3. – 5.)

Přestavba hospodářského mechanizmu u nás probíhá celé dva roky, a přesto se nedá říci, že by šlo ke skutečné změne dosavadnícho hospodářského mechanismu. Chceme li doháhnout hmatatelných efektů musíme si vytvořit jasnou představu cílového řešení i strategie, jak k němu chceme  dojít.

Na straně jedné přestavba hospodářského machanismu není a nemůže být jednorazovým projektem (jedna směrnice, jedno usnesení, jedna kontrola splnění tohto usnesení)), protože se jedná  o kontinuální proces, ktorý bude vyplňovat několikaleté období. Na straně druhé již několik desetiletí trvajícií pokusy prakticky všech socialistických zemí o ekonomické reformy přinesly zásadní, u nás však málo doceňovaný poznatek, že reforma může mít úspěch jen tehdy, půjde-li skutečně o reformu klíčových, definičních charakteristik ekkonomického systému. Jednoznačně bylo prokázáno, že je v zásadě zdánlivě neškodná představa, že téměř každý dĺčí krok v směru k opustění přebujelého centralismu, k decentralizaci, k pisílení pravomocí podniků a pod. je krokem vpřed a že vyvolá změnu ekonomického systému a jeho výkonnnosti. Dokonce sa ukazuje, že polovičatost phroblubuje věcné problémy ekonomiky – nerovnováhu a i neefektivnosti.

Dosavadní rámcové přestavbové dokumenty jsou příliš vágní, mnoho věcí v nich chybí nebo se příliš zjednodušuje, opomíjí se v nich řada podstatních souvislostí, není v nich upozorňováno na určitá (ekonómům nikoliv neznámá) úskalí. Přestavba hospodářského mechanizmu se díky tomu neoprávněně idealizuje, nenú prezentováná problémově, není poukazováno na na její stinné, nepříjemné stránky, ktoré budou při její důsledné realizaci více a více vystupovat do popředí.

Institucionálni změny

Z institucionálního hlediska je důležité zaměřit pozornost pravomoci plánovacího centra a jednotlivých hospodářských jednoek. Téměř všichni ekonomové zastávají názor, že plánovací  centrum je třeba ještě dále zatlačit  dále od podniků, než je tomu v dosavadních přestavbových dokumentech (a to nejenom v běžné, provozní aktivitě podniků, ale zejména v investicích). Pozitivní vymedzení činnnosti plánovacího centra (dnešní SPK) patří díky tomu medzi neslabší části preštavbových dokumentů.

Mlčky se předpokládá, že v ekonomice ani po přestavbě nebude fungovat kvalitní trh, že nebudou kvalitní ceny a že bude přetrvávat ekonomická nerovnováha. Přes poněkud změnenou rétoriku je zřejmé, že plánovací centrum pouze v poměrně menším rozsahu než dosud – bude zůstavat u svého tradičnúho  dispečerského řízení a administrování ekonomiky, bue chtít dirigovat činnnost jednotlivých hospodářských jednotek.

Přestavbové dokumenty ve skutečnosti netransformují plánovací centrum v orgán zodpovědný pouze za koncepční, strategické otázky rozvoje ekonomiky, ktoré bude předkládat k rozhodnutí politickým orgánům, a za analýzy modelové propočty, hluboké sondy do ekonomických procesů, jejichž výsledky bude předávat orgánům centra zodpovědným za jednotlivé zložky hospodářské politiky a majícím v rukou adekvátní nástroje hospodářské politiky.  Ekonomická teorie jednoznačně ukazuje, že plánovací centrum nesmí mít v rukou žádné nástroje beprostředního kontaktu s podnikya že také nesmí disponovat žádnými finančními prostředky.  Toto striktní pojetí samozřejmě vyžaduje výrazné posílení právomocí dalších orgánů hospodářské politiky, zejména finanční a měnové.

Základní koncepční je – podle mého názoru – často zdůrazňovaná myšlenka “komplexního”plánu”, ktorá vychází z mylné představy, že jedno úkoly a funkce ekonomického centra jsou pouze “odborně” rozdílné, ačkoli jsou ze své vlastní podstaty, vnitřne rozporné, a proto jsou rozdílné i “funkčne.” Kde je jednota funkční pouze formálně, tam je třeba jednotlivé orgány centra postavit do určité protihry a jejich autonomnost výrazně posílit.

Nedostatkem dosavadních přestavbových materiálů je i to, že zvýraznění autonomnosti peněžní sféry, formální rozdělení dosavadní monolitické bankovní struktury na emisní (centrální) banku a na úvěrové bankya ponechání monopolu malého počtu úvěrových bank je příliš málo pro dosažení skutečné monetizace ekonomiky a pro postavení měnové politiky (usilující o stabilitu měny a kupní síly peněz) do středu hospodářské politiky.  Dnešní pojetí funkcí a právomocí centrální banky představuje jen velmi malé oslabení centrálního rozhodování o úvěrech (možnosti rozhodování úvěrových bank jsou v návrzích značně okleštěné, příliš velká část úvěrového fondu má zůstat u centrální banky) a jen velmi malé uvědomění si nezastupitelné funkce centrální banky na makroúrovni při regulaci agregátní potávky jak v celku, tak v jednotlivých měnových sektorech.

Vážnou brzdou při hledaní optimální bankovní struktury, představuje neujasněnost ohledně toho, kdo má poskytovat úvěry, ktoré jsou neseny jiným než komerčním (chozraščotným) zájmem. Čistotu podnikatelského  chování úvěrových  bank by kalilo, kdyby tyto úvěry byli svěřeny jim, čistotu koncepce centrální banky by kalilo už to, že by tato instituce mohla vcházet do kontaktu s jednotlivými hospodářskými jednotkami, což je v principu chybné. Rěšením by bylo svěřit  tyto funkcie investiční (či rozvojové) bance, ktorá by mohla hrát roli státního rozvojového fondu.  S tím souvisejí i okrajové zmínky o aktivizaci depozitní politiky bank, které neznamenají  faktický předpoklad vytvoření efektivně fungujících  peněžních a finančných trhů, ktoré jsou ekonomy považovány za nezbytný doplněk rozvíjení (otevíraní) trhu zboží.

Ekonomická věda jasně prokázala nemožnost efektívního fungovaní trhu zboží bez jejich nezbytného doplňku – trhu výrobních faktorů. Hluboké strukturální změny ve fungování čs. ekonomiky, budou vyvolávat zvýšené napětí na trhu pracovních sil, napětí, ktorému je potřebné rozumnou hospodářskou politikou účinně předcházet (informace o volných místech, usnadnění v změn zaměstnání z bytového hlediska, včasná rekvalifikace pracvních sil atd.) Přesuovat se budou nejen lidé, ale i “kapitál”, bude trěba co najracionáněji investovat, moderzinzovat, rekonstruovat a likvidovat základní prostředky, shromažďovat a zase využívat peněžní prostředky, a to všechno je možné pouze při existenci účinně organizovaných finančních trhů. . Jejich výhodiskem musí být efektivní depozitní a úvěrová  politika úvěrových bank, ale pravděpodobněsi tyto trhy  v budoucnu najdou i jiné formy svého projevu.  Tyto formy je trěba podporovat a institucionálně (právně) připravovat.