Francis Bacon: “O přetvárce a pokrytectví”

LONDÝN – Přetvárka jest jen chatrnější druh státnického umění či moudrosti, poněvadž vědět, kdy dlužno říci pravdu a kdy podle ní jednat, vyžaduje bystrého rozumu a pevného srdce. Proto právě špatnější politikové náleží k velkým pokrytcům.

Tacius praví: Lívia dobře vycházela s cyhtrostí svého manžela a s přetvářkou svého syna, přičítaje bystrost
a důvtip Augustovi a přetvářku Tiberiovi.

A dále když Matianus vybízí Vespariana, aby zdvohl zbraně proti Vitteliovi říká: Nebouříme sa proti bystré prohlédavosti Augustově, ani proti krajiní obezřetnosu a uzavřenosti Tiberiově. Schopnost umění státnického
a schopnost přetvařovat se jsou schopnosti rozdílné a dlužno je rozlišovat.

Má-li totiž někto tak bystrý úsudek, že dovede rozeznat, co může býti uvedenou na veřejnost, co zatajeno, co ukázano v polosvětle, a komu a kdy, a to je skutečné umění pravého státníka a znalce života ve smyslu Tacitově, pro toho je přetvářka jen překážkou a ubohostí. Nedovede-li se však kdo dopracovat takového úsudku, pak musí být do sebe uzavřen a přetvářet se. Neboť kdo si nedovede vyvolit jednotlivce, musí umět vycházet se všemi; kdo málo vidí, musí jen zvolna kráčet.

Jistě že nejzpůsobilejší mužové, jací kdy byli, byly všchni otevřeni a přímí ve styku s lidmi a měli pověst pravdivosti a jistoty, ale byli rovněž podobne dobře vychovaným koňům, poněvdž věděli dobrě, kdy v běhu zastavit
a kdy otočit. Když pak někdy myslili, že případ vyžaduje skutečné přetvářky a když ji užili, stalo se že mínění dřívější, rozšířené o jejich hodnověrnosti a přísnosti, v jednání, učinilo ji nepozrovatelnou.

Jsou tři stupně tohto zatajení: uzavřetost, zdrženlivost a mlčelivost, když někdo nepřipustí, aby byl pozorován,
z čeho by se mohlo pozorovat kdo jaký jest. A třetí: pokrytectví ve smyslu kladném, když někdo horlivě a zřejmě předstírá a tváří se, že jest někým, kým není.

První způsob, mlčelivost, je vskutku cností zpovědníkovou, a muž mlčenlivý jistě slyší mnoho zpovědí. Neboť kdo by se chtěl odhaliti prěd žvatlalem nebo povídálkem? Je-li kdo pokládán za mlčelivého, vybízí ke zdílnosti, tak jako hustý vzduch vsává do řídšího. A jako spovědní vyznání není pro světský úžitek, ale aby se ulehčilo srdci, tak
i mlčeliví lidé dovědí se o mnoha takových věcech, poněvadž lidé raději myšlenky své se sebe setřásají,
než je sdělují.
Slovem: tajemství vděčíme mlčelivosti. Ostatně – máme li říci pravdu – nahota nesvědčí ani tělu, ani duchu; dodává pak nemalé úctyhodnosti i mravům i jednání lidskému, není-li úplně otevřené. Mluvkové a povídálkové jsou obyčejně ješitní a lehkověrní.

Mluví-li kdo o tom, co zná, bude mluvit i o tom co nezná. A proto pokládejme za jisté, že návyk mlčelivosti
je i prozřetelný i mravný. Ale i to dlužno dodati, že je člověku k dobru, aby tvář jeho nepřejímala úkol jazyka. Jest velká slabota neprozřetelenost odhalovat své nitro výrazem své tváře, a to tím více, že často
je výraz tváře bedlivě pozorován a více se mu věří než jeho slovům.

Pokud se týká stupně druhého, totiž přetvářky, tu často se druží k mlčelivosti, takže ten kdo chce být mlčelivý, musí se do jisté míry přetvářet. Jsou lidé příliš přehnaní, než aby strpěli, aby někdo zaujímal lhostejné postavení mezi dvěma lidmi a byl mlčelivý, aniž by naklonil váhu na jednu stranu.

Zasypou tak člověka otázkami a budou tak z něho lákat a vytahovat, že nezachová-li přímo nepochopitelné mlčení, musí projevit svůj sklon v nějakém směru; neučiní-li tak, domyslí si stejně mnoho z jeho mlčení jako z jeho řeči. Dvojsmyly a nejasné řeči na dlouho se neudrží. A tak nikto nemůže být mlčelivý, leda že by popřál trochu místa přetvárce, ktoré je zároveň vlečkou a oděvem mlčelivosti.

Třetí stupeň, totiž pokrytectví a svatošství, pokládám za trestuhodnější a méně chytré, leda že by to bylo ve věcech velikých a řidkých. A proto zvyk pokrytectví – který je tím posledním stupněm – je neřest, ktorá pochází buď z přirozené neupřímnosti anebo ze strachu, nebo z mysli obtížené velikými vadami, jimiž takový člověk (poněvaž potřebuje škrabošky) je nucen k pokrytectví v jiných věcech, aby nevyšel z cviku.

Ovšem licoměrnosta přetvářka mají do sebe značné výhody a to trojí. Prví, že se tak uspáva oposice, a dává možnost někoho překvapiti. Neboť kde něčí záměry jsou všeobecně známy, jsou výzvou, která svoláva všechny, kdož jsou proti nim. Druhá výhoda je, že se člověku umožňuje volný ústup. Zaváže-li se kdo jasným prohlášením, musí buď prorazit nebo padnout.

Třetí zisk je, že lze lépe odhaliti cizí mínění. K tomu totiž, kdo sebe odhaluje, lidi sotva se ukáží nepřátelskými. Spíše mu přisvedčí, a změní svou slobodu v řeči ve svobodu myšlení. To dobře vystihuje chytrácké španělské přísloví: Řekni lež a nalezneš pravdu, jakoby nebylo možno něco odhaliti leč pokrytectvím.

Jsou však i tři nevýhody, aby vyvážili ony výhody. První, že pokrytectví nese s sebou zdání zbabělosti, která
k podniku zbavuje šíp pěří, jimž letí přímo k cíli. Druhá, že zaráží a uvádí ve zmatek mínění mnohých, kteří by jinak pracovali společně s námi, a nutí tak člověka, aby šel sám za svojimi cíli. Třetí a největší je,
že zbavuje člověka jedno z nejpředňejších nástrojů všeho podnikání, to jest důvěry a víry. Nejlepší směs a spojení oněch vlastností jest: míti pověst pravdivosti a zvyk mlčelivosti, dovést včas něco předstírat, a není-li jiné pomoci, být schopen přetvářky.

Francis Bacon, 1. barón z Verulamu a vikomt zo St. Albans (* 22. január 1561, Londýn, Spojené kráľovstvo – † 9. apríl 1626, tamtiež) bol anglický filozof a štátnik (lord a kancelár počas vlády Jakuba I.). Eseje vydal v roku 1597 ako svoje prvé dielo.

Prameň: Lord kancléř Francis Bacon z Verulamu a jeho essaye. Napsal a přeložil Brětislav Foustka. V Praze Nákladem České akademie věd a umění. 1933. Strany 19 až 21.